Tečka za festivalem dobrých filmů

Na červeném koberci už se už prochází bujné poprsí Andrey Verešové, což neodbytně značí, že festival za chvíli rozdá ceny, a pak mu bude zatnut tipec. Nevím, kdo si odnese sošky, protože festivalovou soutěž jsem tradičně vynechal – a možná i díky tomu jsem letos viděl skoro samé dobré filmy a rozhodně žádné průšvihy, které by mě nějak ohrožovaly na zdraví.

Povedené finále obstaraly páteční projekce vítězného filmu z Cannes O bozích a lidech (lehce spirituální drama o misionářích v zemi zmítané terorismem) a Chometův animák Iluzionista, jenž byl sice výrazně kratší i smutnější, než jsem čekal, ale možná kvůli tomu zvládl zapůsobit.

Nejvíc mě k mému překvapení ale v pátek oslovil zrestaurovaný Gepard režiséra Luchina Viscontiho. Tenhle velikán světových dějin kinematografie mne přitom už jednou málem zabil – Smrt v Benátkách byla svého času očistcem, nemám sílu to zapírat – přesto jsme k sobě definitivně našli cestu. Dost možná na tom měl svůj podíl i Velký sál, jehož monstrózní plátno film využíval do každého centimetru. Velikášky, zároveň rafinovaně komponované záběry, přinášely požitek rozpínající se od pravého dolního rohu až po horní levý okraj plátna. Díky tomu se šlo obejít i bez klasicky úderné, nahlas vyslovené pointy, jakou by si libovolné hollywoodské drama srovnatelných rozměrů neodpustilo a jaké se dožadovalo i lehce lamentující diváctvo, opouštějící po 180 minutách kinosál (bez vědomí, že Gepard má pointu rovnou hodinovou).

Došlo mi, že právě velkých klasik a retrospektiv si ve Varech užívám nejvíc. Že filmy Hala Ashbyho nebo Sama Peckinpaha, které jsem stejně jako Tenkrát v Americe nebo Všechny prezidentovy muže viděl ve Velkém sále (ne poprvé, a ani ne naposledy), mi v hlavě zůstávají dýl než varské premiéry opusů jako Memento nebo Město bohů. Takže už teď zvídavě vyhlížím, jaké „nové staré“ velkobijáky budeme moct vidět za rok.