Hornerův Avatar a Zimmerův Holmes, dva nejočekávanější soundtracky přelomu roku se nám sešly v uších a protože se soundtracková rubrika trochu opozdila, musím od sebe odtrhávat rozvášněné davy, které se do sebe pustily předem. Tam kde je Avatarovi vyčítáno, že Horner vykradl, co mohl, tam je Zimmerovo dostaveníčko s cimbálem vynášeno do nebes jako převratný nápad. Na prvních pár vteřin ochutnávky je snadné podlehnout dojmu, že je Holmes jedním z nejlepších soundtracků roku. Já osobně jsem ho poslouchal natřikrát, zatímco Avatara jsem si pustil dvakrát po sobě. Nesouviselo to s očekáváním, naopak, po zhlédnutí v kině měl Sherlock mírně navrch (ve spojení s vizuálem jeho údernost a etno působí svěže). Jenže je to souboj jednoho slibného motivu proti plné hrsti ušních červů od Hornera. Ale vezměme to pěkně popořádku:

Sherlock Holmes

Autor: Hans Zimmer a Lorne Balfe
Stopáž: 52:30
K nepřeslechnutí: Psychological Recovery... 6 Months, Catatonic

První track Discombobulate má v sobě všechno - hravost svérázné adaptace, údernost, kterou si razí cestu k novým divákům i zimmerovskou kvalitu, na kterou je vždy spoleh. Hans se zřejmě někde na cestách po okolních luzích a hájích zaposlouchal do cimbálovek a dechovek, takže vylepšuje dobovou Anglii odpovídajícími nástroji. Vodopád harmonik, flašinetů, splašené cikánské melodie, housle bruslící na hraně vaší tolerance, to všechno divoké jako splašené stádo koní. Hlavní motiv je tak čistý a jednoduchý, že ho během pěti minut dokážete vybubnovat na cokoliv od hrany stolu po vlastní hlavu. A nic jiného vám nezbude, protože většina skladeb, které se nesoustředí na tiché šelesty (He's Killed the Dog Again), je spíš otravným přeborem v tom na kolik nástrojů dokáže orchestr onen základní motiv zahrát. Je to únavnější, než byste si mysleli. Osobně jsem na první pokus vydržel sotva dvacet minut. I Never Woke Up In Handcuffs mě načnula (je originální, neuvěřitelně živá, ale mám pocit, že zrovna české publikum tímhle dostatečně trápí i Pepík Zímů) a opakovací My Mind Rebels At Stagnation dokončila dílo zkázy.

Kdo chce soundtrack poslouchat déle, tomu doporučuji začít rovnou megatrackem Psychological Recovery... 6 Months. Má neuvěřitelných osmnáct minut a funguje jako obří suita, ve které si Zimmer při přechodu z prvního motivu k... prvnímu motivu vypomáhá elfmanovskými překryvy, jež mohou vzdáleně evokovat Batmana či Spider-Mana. Což je asi dobře, protože kdykoliv flašinet nahradí mocné trouby a trochu rychle svištících houslí, je to značná úleva.

Nápadová vyprázdněnost je s podivem, když si vezmeme, že má Zimmer kromě hlavního ghostwritera Lornea Balfeho k dispozici tucet dalších lidí. Žádný nápad ale nevydrží déle jak minutu, takže placku nespasí ani obecně kratší skladby (3-4 minuty), ty se totiž po úvodní minutce rozpadají zpátky do opakovaček již slyšeného, případně musí zvolit hodně dlouhý náběh (zmíněná He's Killed the Dog Again), aby mohly končit s velkou pompou. Ve filmu tohle časování funguje, protože výbušné pasáže jsou psané na míru akčním scénám a omáčku v pozadí dialogů nikterak nevnímáte - přestože jsou přechody díky výrazným nástrojům ostré, máte pocit, že se Zimmer zas jednou vyznamenal. Na samostatný poslech je to ale zoufale repetivní pokus, který spíš naznačuje Hansovu vyprázdněnost. Raději bych pomlčel o Nějak se to komplikuje, kde neinvenčně vykradl své povedené Prázdniny (oba filmy od stejné režisérky). Musíme si uvědomit, že během jediného měsíce stihl Zimmer podepsat hned tři soundtracky (Call of Duty Modern Warfare 2, Nějak se to komplikuje a Sherlock Holmes). A to zkrátka přestává být zdravé - jakkoliv ořezanou verzi Holmese (jen poslední dva tracky) občas používám na zkrácení cesty metrem, vysloveně mě děsí představa, že bych měl slyšet vcelku zbylých čtyřicet minut.

Franta Fuka v aktuálních Odvážných palcích vysvětluje Zimmerův pracovní postup a ghostwritery, dokonce přidává k dobru i nenápadné "špeky", se kterými si Zimmer hrál. Naznačuje, že manufaktura zajišťuje, že Zimmer zvládne publikovat vyšší množství neodfláknutých soundtracků. Dovolím si nesouhlasit a označím Holmese jen za slušnou kulisu k filmu. Tváří v tvář vypiplaným Andělům a démonům je to rychlokvaška, kterou zachraňuje ta pokradená a poslepovaná osmnáctiminutovka. Málokdy to říkám, ale jestli si chcete tenhle soundtrack užít, jděte na něj do kina.

Hodnocení: 5/10

Seznam skladeb:

12. Catatonie

Avatar

Autor: James Horner
Stopáž: 78:50
K nepřeslechnutí: You Don't Dream In Cryo, Becoming One of the People, Jake's First Flight, War

Nejkontroverznější soundtrack loňského roku? Dost možná. Už v kině mnozí Hornerovi vyčítali stejnou prostoduchost jako Cameronovu scénáři. Není tu prý nic nového. Když pomineme, že soundtrack obsahuje odhadem sotva půlku filmové hudby, bylo by velmi těžké Hornerovu sebevykrádání vytýkat něco zásadnějšího. Jeho soundtrack je stejně tak výkladní skříní posledních dvaceti let jeho tvorby jako dílem, které zastíní všechna předešlá. Hardcore fanoušci některých jeho soundtracků jistě nebudou souhlasit a je pravda, že opakovaný motiv si nemůže nárokovat stejné ovace jako originál, ale soundtrack Avatara je velkolepý koncert - strhující, promyšlený, půldruhého roku piplaný zvuk, který vás požene výš a výš i bez asistence nekonečna modrých pixelů.

Všechno je povědomé - od fléten, přes etno prvky až po mohutně filtrované tzv. "titanikovské" chorály. Nových nápadů je minimum, instrumentacemi však soundtrack přetéká. Znovu, jinak, tudy, tam... rychle, pomalu, naštvaně i nevinně. S důrazem a vypiplaností nejdravější horské dráhy se Horner proplétá scénámi i náladami. Jestli vás něco překvapí, je to způsob použití různých choralů, které používá jako váhy pro nastavení výchozí atmosféry tracku (dětské chorály v Jake's First Flight, osobité ženské sólo v Becoming One of the People, naštvané hutné chorály v akční nakládačce War). Jestli jste už otrávení používáním chorálů, může vás to otrávit (v případě Avataru a Hornera se to ale dá předem očekávat), ale to budou spíš výjimky. Pod zpěvnými hlasy odvádí poctivou dřinu tisícihlavý orchestr, jehož členové dost možná často hráli bez not, když zpozorovali, že Horner do partitury vpašoval témata z Legendy o vášni, Titaniku a dalších klasik. V recenzích hojně citovaný fakt ale není férový - až na soundtracku uslyšíte, jak citlivě a obratně Horner se svým uleželým materiálem zachází, propojuje ho oslími můstky a sem tam přidá něco čerstvě vypěstovaného (hlavní motiv je vykradený jen částečně) a výsledkem je možná povědomá, ale zaručeně vrstevnatá věc, ke které se budete vracet. Právě netopýří uši soundtrackového světa musí už po prvním tracku odhadnout, že tohle není soundtrack na jeden nezávazný poslech. Nejen že je dobrá půlka příjemně dlouhých skladeb návyková, ale právě analýza motivů a jejich vzájemné provázání v rámci třinácti skladeb je řemeslem, jež na dnešních narychlo spíchnutých plackách vídáte čím dál tím méně.

Hornerovi určitě pomohla neuvěřitelně velkorysá lhůta (i když se hudba několikrát předělávala, aby sedla puntíčkáři Cameronovi) a díky absorpci tolika slavných a ikonických motivů Avatar opravdu působí jako Titán mezi soundtracky posledních let. Někomu tohle částečně zapřené "Best of" může chutnat hořce, ale je to podobné pokrytectví jako chválit Badelta u Pirátů z Karibiku, že je to "stejně nařvané jako Skála". Moralizujeme u Avatara proto, že Zimmer vyrábí čistokrevný popcorn, kdežto Horner si prvním máchnutím taktovky říká o Oscara? Odmítám se toho zúčastnit a jdu si znovu pustit Jake's First Flight. Hodnocení zohledňuje původnost díla v dobrém i ve zlém. A dokonce bere na vědomí i nemastnou-neslanou Leonu Lewis a její I See You. Já pro změnu zřím, že tohle na rozdíl od učesané Celine Dion trhá uši - navíc zatímco maminky a babičky u videoklipu s potápějícím se DiCapriem poplakávaly, u koláže s modrými dlouhány to nehrozí ani náhodou.

Což nic nemění na to, že tenhle soundtrack je báječný. Kalkul na který se nelze dlouho zlobit. Návnada, jejíž slupnutí si obhájíte před sebou i ostatními. Schválně jim kus pusťte.

Hodnocení: 8/10

Seznam skladeb:

1. You Don't Dream in Cryo...
2. Jake Enters His Avatar World
3. Pure Spirits of the Forest
4. The Bioluminescence of the Night
5. Becoming One of "The People"
6. Climbing Up "Iknimaya - The Path to Heaven"
7. Jake's First Flight
8. Scorched Earth
9. Quaritch
10. The Destruction of Hometree
11. Shutting Down Grace's Lab
12. Gathering All the Na'vi Clans for Battle
13. War
14. I See You (Theme from Avatar) - Leona Lewis

Dneska taková malá výprava kolem světa, který nekončí za Pátou Avenue. Francií nasáklá Julie a Julia a africký rytmy drnčící District 9.

Proč zrovna tyhle dva filmy? Protože venku je hrozná zima, a tak člověk ocení něco hladivého a teplomilného, na rozdíl od běžné dávky tracků, které z vás vytřesou duši a pak vás použijí jako hadr na podlahu. Konkrétní volba navíc pramenila ze zdánlivých protikladů. Zatímco v Juliích na sebe hudba často strhává pozornost, District 9 je cvičením ve stealth taktice. Africké rytmy v něm berete jako samozřejmost, akční ruchadla zase dokonale zapadají do rychlých scén. Při samostatném poslechu se ale šance obou placek začnou srovnávat...

Julie a Julia

Autor: Alexandre Desplat
Stopáž: 43:24
K nepřeslechnutí: Julia's Theme, Julie's Theme, Stop the Train, Time After Time

Francouzský naturel a sklon k přeslazenému klavíru Alexandre Desplat rozhodně nezapře, a to ani ve chvíli, kdy o průměrně dlouhou stopáž musí srdnatě bojovat s písničkami. Romantiky a komedie obecně už takové bývají, ale buďme vděční, že alespoň těch pár tracků pro instrumentální část zůstalo. Upřímně řečeno, Desplatovi to docela sedne. I když vhodně odlišuje americkou a francouzskou část, přičemž to lepší zůstává na Starém kontinentě, jeho klavírní sóla a francouzské kavárenské hity začnou rychle recyklovat samy sebe. Zatímco Julia fasuje klasickou pařížskou skvadru nástrojů, takže výsledek od Ratatouille odlišíte jen díky ledabylejšímu stylu a podbízivému laškování (žádné náznaky temnějších pasáží, film k tomu ani nesvádí). Motiv Julie zní trochu jednodušeji a přirovnat by snad šel ke xylofonu, do kterého někdo mlátí kladivem. Začátek je hravý, ale pak se melodie rozpadne, což nezakryje ani omáčka nástrojů, které mají za úkol držet tempo. Jejich funkce je zjevná vteřinu poté, co si hlavní motiv na chvíli odpočine, ale není proč to kritizovat - tenhle soundtrack není ušit pro soustředěný poslech. Jako kulisa skvěle poslouží, pokud si chcete odpočinout od burácení z Pána prstenů nebo elektronického násilí od Zimmera. Povrchnost instrumentálek ovšem zachraňuje ta sice ohraná, ale pořád dost exotická pařížská část. Brooklynské motivy, jakkoliv dobře míněné, jsou často brutální a Desplat neví, kam je vést. Jednoznačně pozitivní je zařazení kratičkých motivů (Great Good Fairy, The Original French Chef Theme). Nedovedu si představit, že by je chtěl umlátit dalšími variacemi, takže za tyhle "ústřižky" dík.

A teď k písničkám. I tady dochází ke geografickému dělení, přičemž Amerika fasuje rockovější devadesátkový feel-good a Francie nasazuje old-school v podobě Charlese Aznavoura, aby se obojí sešlo a dokonale propojilo v Time After Time od Margaret Whiting. To je asi vlajková písnička, která utkví v paměti i díky poslední scéně filmu. Zbytek písniček ale stojí za poslech, bez ohledu na to, co víte o jejich interpretech. O ty vůbec nejde, stejně jako o instrumentální vrcholy. Tenhle soundtrack vyrábí atmosféru a kulisu... nic víc, ale ani nic míň. Každý obývák ho přivítá s otevřenou náručí. Pokud tedy včas přeskočíte Doris Day a její neposlouchatelnou "kvokárnu" A Bushel And A Peck.

Hodnocení: 6/10

Seznam skladeb:

1. Julia's Theme - Alexandre Desplat
2. Julie's Theme - Alexandre Desplat
3. Great Big Good Fairy - Alexandre Desplat
4. The Original French Chef Theme - Alexandre Desplat
5. Starting Out - Alexandre Desplat
6. What Should I Do? - Alexandre Desplat
7. Eggs - Alexandre Desplat
8. Psycho Killer - Talking Heads
9. A String Of Pearls - Alexandre Desplat
10. Mes Emmerdes - Charles Aznavour
11. Time After Time (Instrumental) - Alexandre Desplat
12. Burning The Stew - Alexandre Desplat
13. Leaving Paris - Alexandre Desplat
14. My Husband Left Me - Alexandre Desplat
15. Stop The Train - Henry Wolfe
16. A Bushel And A Peck - Doris Day
17. The New York Times - Alexandre Desplat
18. Bouef Bourguignon - Alexandre Desplat
19. Julia Hates Me - Alexandre Desplat
20. Last Supper - Alexandre Desplat
21. Time After Time - Margaret Whiting

District 9

Autor: Clinton Shorter
Stopáž: 43:24
K nepřeslechnutí: District 9, Exosuit, Heading Home, Wikus Is Still Running

District 9 byl příjemné překvapení po všech stránkách, o tom není pochyb. Soundtrack talentovaného zelenáče Clintona Shortera ovšem zůstává trochu ve stínu událostí, protože je ušit na míru filmu tak dokonale, že ho vnímáte jen ve vyloženě vypjatých okamžicích. Když zní mocný africký chorál do pozadí záběrů na Johanessburg, prostě to berete jako přirozenou součást servírované pohlednice. Samostatná zkušenost se soundtrackem, byť je příliš krátký (skladatelovo jméno s tím určitě nemá nic do činění), je tentokrát povinností, zejména pro fanoušky Hanse Zimmera z let dávno minulých.

Inspirace u německého hitmakera je zjevná. Shorter sice hned v úvodu útočí velmi atmosférickou a hlavně hutnou (skoro sedm minut) skladbou, pojmenovanou jednoduše District 9, ale zpod chorálového základu se derou agresivní trubky a prostě se do toho čím dál tím víc buší. Soundtrack sice zní analogověji než klasická digiprodukce od Zimmerů, ale lehce předvídatelné hrátky s etnickými prvky a pozdější bezuzdné úskoky k nefalšované akci (Exosuit je jako Skála na steroidech), jsou povědomé i lidem, co slyšeli nějakou tu zimmerovku během krasobruslařské exhibice. Shorter ale moc dobře ví kam sáhnout a kdy ruku vytáhnout, takže je tahle "imitace" podobně příjemná jako kdysi Badeltův Stroj času, který stavěl na osvědčených základech, ale s trochou motivace to dotáhnul k jednomu z nejlepších (a nejpřehlíženějších) soundtracků svojí doby. Shorterovi k podobné metě chybí délka i odvaha, protože si půjčuje od kolegů často i celkovou náladu skladeb (v Heading Home jsou slyšet Transformers, Wikus Is Still Running je smeknutím před Powellovým Bournem). Jako jednohubka je to v podstatě neprůstřelné a mírná neoriginalita je tváří v tvář Shorterovu resumé (které je... hádáte správně... hodně krátké) pochopitelná. Důležité je, že tenhle kluk má talent a vaše uši si budou tu půlhodinku lebedit v etnoakčním rytmu. Jen doufejme, že Shorter dostane šanci zazářit v něčem větším a že z něj Hollywood neudělá akčního dělníka (mám tě rád, Briane Tylere, ale máš na víc). Podpořte ho - na Amazonu stojí soundtrack pouhých devět dolarů, na iTunes ještě o babku míň. Vaše uši vám to vrátí do posledního centu.

Hodnocení: 7/10

Seznam skladeb:

1. District 9
2. I Want That Arm
3. She Calls
4. Exosuit
5. Harvesting Material
6. Heading Home
7. A Lot Of Secrets
8. Back to D9
9. Wikus Is Still Running
10. Get Him Talking
11. Prawnkus

Harry Potter a Princ dvojí krve

Autor: Nicholas Hooper
Stopáž: 62:38
K nepřeslechnutí: Wizard Wheezes, Harry and Hermione, Of Love & War

Čtyři díly přinášel Potter jednoduchý recept ve stylu "víc důvěrně známého". John Williams vždycky oprášil staré motivy, přidal jeden-dva nové a celé to zamíchal do povědomých instrumentací, ale vždy s neomylností největšího veterána filmové hudby. Patrick Doyle ho ve čtyřce úspěšně napodobil, takže změnu šlo postřehnout jen díky úbytku starwarsáckých trubek. S Nicholasem Hooperem se do světa potterovské hudby vloudil nový element - roztěkanost. A i když nové přístupy a experimentování jsou v soundtrackových krajinách vítanými přísadami, nesmí se to s nimi přehánět.

Soundtrack k Princi dvojí krve je solidní a snaživé řemeslo. Dokonce možná až moc snaživé. Hooper míchá žánry i motivy jako na běžícím páse, takže jsou tracky každá ves, jiný pes. Potemnělé skladby, sestávající víceméně z ozvěn a táhlých smyčců, které nabírají na intenzitě, ale vždycky pohasnou, místo aby se rozzářily (Snape and the Unbreakable Vow), kýčovité brnkání na kytaru jak u táboráku (Harry and Hermione) a jazzově rozlítané melodie, které byste čekali spíš v pařížské kavárně (Wizard Wheezes). Hooper je silný v optimistických, až zpěvných motivech, kde dokáže vybudit posluchače i na krátké stopáži (většina skladeb má kolem dvou, tří minut), ale mohutné orchestrálky, ve kterých jde Harrymu o krk nemají dostatečnou váhu. K čertu s vlezlým klavírem, když se Hooper bojí šlápnout muzikantům na krk a vyloudit emoce. Ve filmu se jeho nenápadný styl protrhne jen v Journey to the Cave nebo Of Love & War, ale jinak platí, že šestý Potter je jen taková nenápadná kulisa ke čtení. Nemá duši, nemá "ksicht", ale sem tam se opře o dědictví po předcích (hlavní potterovský motiv násilně vložený do motivu Ginny), . občas si vzpomene, že orchestr má víc než jednoho houslistu, ale stejně často prostě všechno shodí ze stolu a recykluje už tak dost recyklovaný kýč. Viz keltské motivy u pohřbu Aragoga (Farewell to Aragog).

Výsledkem je chaos, bohudík i bohužel docela poslouchatelný, když se rozkrájí na malé, samostatné kousíčky. Přesto mi připadá, že je snad i dobře, že Hooper sedmičku skládat nebude. Musel by si totiž pořídit něco mezi nohy (a nemyslím tím nutně cello). Epický závěr série plný rozevlátého optimismu, na úkor fláknutých temně hučících zbytků orchestru v osudovějších částech, by zřejmě fanoušky poslal rovnou do penálu. Nezbývá než doufat, že navrátivší se Williams tenhle vykolejený hudební expres vrátí na správnou kolej.

Hodnocení: 6/10

Seznam skladeb:

1. Opening (2:54)
2. In Noctem (2:00)
3. The Story Begins (2:05)
4. Ginny (1:30)
5. Snape & the Unbreakable Vow (2:50)
6. Wizard Wheezes (1:42)
7. Dumbledore's Speech (1:31)
8. Living Death (1:55)
9. Into the Pensieve (1:45)
10. The Book (1:44)
11. Ron's Victory (1:44)
12. Harry & Hermione (2:52)
13. School! (1:05)
14. Malfoy's Mission (2:53)
15. The Slug Party (2:11)
16. Into the Rushes (2:33)
17. Farewell Aragog (2:08)
18. Dumbledore's Foreboding (1:18)
19. Of Love & War (1:17)
20. When Ginny Kissed Harry (2:38)
21. Slughorn's Confession (3:33)
22. Journey to the Cave (3:08)
23. The Drink of Despair (2:44)
24. Inferi in the Firestorm (1:53)
25. The Killing of Dumbledore (3:34)
26. Dumbledore's Farewell (2:22)
27. The Friends (2:00)
28. The Weasley Stomp (2:51)

G.I. Joe

Autor: Alan Silvestri
Stopáž: 71:42
K nepřeslechnutí: General Hawk, End Credits... hmm... asi tak no.

Soundtracková obdoba Transformerů? Nebo dokonce Skály? Silvestri by si to možná přál, producenti možná ještě mnohem víc, ale z Joe kouká jenom narychlo upečený klon, jehož synťákové bubnování do uší bolí už po třiceti minutách. Což může být pro někoho problém, tenhle soundtrack má totiž dost přes hodinu.

Není sporu o tom, že producenti (a Hasbro) hnali celý koncept do "Transformers na druhou", čemuž se musela přizpůsobit i hudební složka. Silvestri si sice neodpustil své predátoří sekvence v pomalejších skladbách (na albu je několik tracků se stopáží přes sedm minut), ale jinak je to od prvního poslechu jasný Zimmer remix, včetně neuvěřitelně klišovité flashbackové dobovky hned na úvod (Clan McCullen). Schválně kolikrát jste něco takového slyšeli. Mám pocit, že se dostanete i na třícifernou hodnotu, podobně jako u vynuceně futuristické MARS Industries (synťáky útočí, kryjte se!). V delších celcích naštěstí Silvestri vyrobí poslouchatelnou omáčku, i když do kvalit Mumie se vrací (hudebních!) toho chybí dost a vlastně jde jen o takové to urychlené mlácení do všech čudlíků ve studiu. Jako podklad k akčním scénám ideální, jako hodinový poslech ubíjející, i když i elektronika občas potěší (kratičký Hawkův motiv je super).

Nejdelším a nejpestřejším trackem celého alba je The JOE's Mobilize. Mám sice pocit, že mnozí z vás vypnou soundtrack dávno před tím, než se k němu propracují, ale právě tady je Silvestri ve formě a maximálně rozehraný, jakkoliv kombinuje mnohokrát slyšené (z vlastních i cizích šuplíků). Je to povrchní, je to zábavné a dobře se při tom píše, uklízí a... nicméně na samostatný poslech by to jakákoliv zimmerovka roztrhala na kusy, ve chvíli, kdy by přišlo na měření v oblasti originality. A to je velmi špatná vizitka. Pusťte si End Credits, tu mám nejradši, a není to jen proto, že je poslední. :)

Hodnocení: 5/10

Seznam skladeb:

1. Clan McCullen (3:07)
2. MARS Industries (1:42)
3. Delivering the Warheads (7:24)
4. General Hawk (1:36)
5. It Had to be NATO's Fault! (1:40)
6. King Cobra (2:58)
7. What Happened to Her? (1:16)
8. I Promise (2:07)
9. The Pit Battle (7:24)
10. They Intend to Use Them (1:06)
11. Snake Eyes (2:23)
12. I Have a Target in Mind (2:23)
13. The JOE's Mobilize (8:24)
14. Northern Route (6:10)
15. Who Are You? (3:36)
16. Deploy the Sharks (7:32)
17. Final Battle (0:54)
18. Just About Close Enough (3:57)
19. The Rise Of Cobra (1:52)
20. I'm Not Giving Up on You (1:49)
21. End Credits (2:21)

Pokračujeme v dohánění restů za posledních pár týdnů (...měsíců), takže pokud jste tentokrát čekali recenzi na soundtrack k šestému Potterovi, budete muset ještě chvilku počkat. Tentokrát totiž pojedeme na strunách sci-fi eposů. Jeden remake a jedno pokračování, obě s hudebními tématy, které jsou starší než někteří z čtenářů MovieZone. A u obou se skladatelé rozhodli to staré hodit do koše a zaútočit s vlastním řešením. Na poslední úspěšnou taktiku podobného rázu pamatuji u třetích X-Menů, kde John Powell smetl ze stolu atmosférický soundtrack Johna Ottmana a nasadil pro sebe tolik typické fanfáry. Vyšlo mu to, protože nový motiv Dark Phoenix odnesl zvuk téhle comicsárny do bezpečných vod zapamatovatelné image. Jak se v tomto ohledu dařilo Michaelu Giacchinovi a Dannymu Elfmanovi?

Star Trek

Autor: Michael Giacchino
Stopáž: 45:00
K nepřeslechnutí: Enterprising Youg Men, Nero Death Experience, End Credits

Předem zdůrazňuji, že pro Giacchina mám slabost. V hlavě mi kdysi dávno dunily jak jeho herní soundtracky, tak animovaní Úžasňákovi. Právě tam mu jeho nasládlá inspirace starou školou a neustálé lpění na mohutných žestích sedělo nejlépe. Ostře řezané motivy, které se vám provibrují až do žaludku, jednoduché melodie, které hvízdáte po třetím poslechu a zjednodušeně řečeno pocit, že takhle už nikdo jiný neskládá. Pro někoho je to archaičnost, pro někoho zajímavý přístup, který se může začít opakovat. K oživenému Star Treku ale jistá patina dávno zašlé slávy patřila. Jakkoliv se Giacchino ke starým slavným znělkám vrací až v závěru alba (skladby To Boldly Go a začátek grandiózní suity End Credits).

Zbrusu nový hlavní motiv se naštěstí do krve dostává rychleji než kvalitní šampaňské. Pár akordů tklivou trubkou a pak bezservítkové rozprostření do velkého orchestru, které vyniká především v temnějších skladbách jako Nero Sighted. Giacchino neztrácí sílu ani v krátce stříhaných skladbách (kolem dvou minut), protože se nezdržuje pomalým náběhem. Jednoduše do toho začne rychle mlátit a i v klidnějších pasážích ždíme z repráků hektolitry vzduchu. Přitom umí být Star Trek nejen okázale velkolepý, ale i prvoplánově hravý, přesně v duchu Jamese Tiberia Kirka. Skladba Enterprising Young Men je povznášející ve všech dobrých smyslech slova. Možná připomene soundtrack ke Speed Racerovi, ale při Giacchinově osobitém zvuku je zkrátka těžké netrefit dvakrát stejnou notu. Kdo to neudýchá, bude muset hledat jinde, ale občasný výpadek inspirace je neúnavně maskován přívalem instrumentací. Giacchino miluje velký orchestr a umí si to zařídit tak, aby se v něm nikdo neflákal. Díky tomu se může starším Trekům hrdě postavit čelem. Pro mě osobně jeden z nejsvižnějších disků letošního roku, kouzlící v nejsilnějších skladbách (Nero Death Experience) s velkým orchestrem a chorály tak strhujícně, že začnete v metru dirigovat rukama cestující.

Hodnocení: 8/10

Seznam skladeb:

1. Star Trek (1:03)
2. Nailin' the Kelvin (2:09)
3. Labor of Love (2:51)
4. Hella Bar Talk (1:55)
5. Enterprising Young Men (2:39)
6. Nero Sighted (3:23)
7. Nice to Meld You (3:13)
8. Run and Shoot Offense (2:04)
9. Does It Still McFly? (2:03)
10. Nero Death Experience (5:38)
11. Nero Fiddles, Narada Burns (2:34)
12. Back from Black (0:59)
13. That New Car Smell (4:46)
14. To Boldly Go (0:26)
15. End Credits (9:11)

Terminator Salvation

Autor: Danny Elfman
Stopáž: 50:32
K nepřeslechnutí: Opening, Reveal/The Escape

Jestli má Trek čertíkovské tempo, u kterého poskakuje srdce i uši, Terminator Salvation je ekvivalentem smrtící injekce. Ovšem bez poslední večeře, takže po jeho absolvování máte pocit, že si musíte do systému střelit alespoň průměrného Zimmera na vyrovnání deficitu. Elfman má za sebou pár hubených let, ale tahle hra na jistotu u blockbusteru za 200 milionů, který měl navíc být začátkem trilogie? Tss... Pro Brada Fiedela byli Terminátoři labutí písní, ale jeho motiv patří do zlaté síně. Co zbude po Elfmanovi? Pár za uši tahajících syntetizátorů, kterých by se štítil i fanda Hornerova Komanda (a že je nás takových jen hrstka). Salvation není naléhavý, není akční, není zapamatovatelný. Chtěl by být vším, ale dohromady je to jen hudební zážitek, který musíte protrpět. Už hlavní téma (Opening) skáče od techniky k technice, jako by skladatel nevěděl kam se vlastně pohnout a čekal, že ho tam právě rozehraný kus dovede. Marná sláva, hlavní téma prostě pointu nemá. Vlastně bych se zdráhal říct, že má začátek. Nebo prostředek. V hlavě mám pusto a prázdno, musím si ho pustit, abych dokázal napsat pár řádek. Trubky, synťáky, laciné brnkání... všechno. A nic.

U Elfmana tahle absence tématu přímo šokuje. I Jablonsky se u druhých Transformerů snaží akcentovat, že je film o robotech, takže tlačí do pozadí skladeb různé mechanické zvuky nebo podkresluje motivy stereotypním "robotickým" hlukem. Elfman si ale jede jen šedivě nevýrazný sound, který se, bez ohledu na to, co se děje na plátně, snaží být romantický, svižný nebo temně zapšklý. Není v tom systém, ale především v tom není chuť. Ani na delší ploše (Reveal/The Escape má sedm a půl minuty) to není žádná sláva. Elfman si hraje, ale žádný motiv nedotáhne do konce. Jako by mu běžely stopky a on musel vyplňovat a vyplňovat decibelovým tmelem. Bez možnosti opory ve Fiedelových tématech (dokonce i seriálová Sarah Connor se z nich snažila vycházet), bez schopnosti zabodovat čímkoliv novým. Tohle je chlápek, co vykouzlil hlavní téma ke Spider-Manovi? O starších klasikách ani nemluvě. Nevím, jestli je mi víc smutno za Terminátora nebo za Elfmana, protože vedle šlápli oba. Jenže film alespoň bojoval za něco nového, kdežto Elfman to vzdal ještě před prvním hrábnutím do notové partitury.

Běžte do kina, v hudebním podkresu filmu, v posledních momentech hlavního motivu, se statečně ozve Fiedelovo "tata-ta-tata". Na disku ho ovšem nehledejte, vedle vší té "univerzální hnědé omáčky" na něj prostě nezbylo místo.

Hodnocení: 4/10

Seznam skladeb :

1. Opening (6:01)
2. All Is Lost (2:45)
3. Broadcast (3:19)
4. The Harvester Returns (2:45)
5. Fireside (1:31)
6. No Plan (1:43)
7. Reveal/The Escape (7:44)
8. Hydrobot Attack (1:49)
9. Farewell (1:40)
10. Marcus Enters Skynet (3:24)
11. A Solution (1:45)
12. Serena (2:28)
13. Final Confrontation (4:14)
14. Salvation (3:08)
15. Rooster (Alice in Chains)

Minule do ucha, dneska do oka, ale je to pořád stejná písnička. Aktualizace soundtrackové rubriky vázne, ať už o instrumentálkách píšeme nebo mluvíme. Chybí nám ale stejně jako vám a nebudeme předstírat, že je neposloucháme, zvlášť v letní sezoně, kdy každý trhák přímo žadoní o špičkový hudební podkres. I proto jsme nahrnuli do tohoto článku hned dvě áčkové placky, doufaje v úspěšný restart rubriky. Teď už jen vydržet. Tentokrát jsme si to pojistili tím, že do týdne ještě doženeme resty ze začátku sezóny (Star Trek, Terminátor 4). Čekají vás tedy soundtrackové žně, ale aby pramen nevyschnul, zas nás otravujte, připomínejte, komentujte, stěžujte si. Však ony se ledy pohnou, Cival pokárá imfa a přes několik dalších skutků, náhod a nezbytností se k vám ty dojmy z kinoprůplachu sluchovodů začnou dostávat pravidelně. V dnešním případě se jedná o přímé sequely, úzce navazující na své předchůdce. To se téměř vždy nese v duchu oprašovaní úspěšných hudebních témat z minula. Není ani tak důležité, kolik nových motivů soundtracky přinesou, ale jak je zapracují do celku, který má za úkol lahodit již dříve zhýčkaným uchům. Jako první do přehravače vkládáme placku momentálně nejžhavější, druhé Transformery, kteří svým zvukem zkoušejí zbořit kina po celém světě.

Transformers: Pomsta poražených

Autor: Steve Jablonsky
Stopáž: 43:53
K nepřeslechnutí: Prime, Nest, Fallen

Navázat na první Transformers, soundtrack, který převzal štafetu vděčné akční kulisy k čemukoli- po dosluhující Skále a Pirátech z Karibiku- rozhodně není lehká práce. Steve Jablonsky jedničku obdařil nejen množstvím charakterových témat (Optimus, Bumblebee, Megatron), ale úspěšně kradl moudra nejen v Zimmerových archivech (Sam at the Lake připomíná některé pasáže Americké krásy, sólové chorály dvojky zas odkazují ke Gladiátorovi). Výsledek byl povědomý a svěží zároveň, nechyběla mu rozmáchlost, ale v romantických linkách zvládal být i něžným obrem (pomalejší smyčce). Dvojka zní v kině perfektně, ale jen do chvíle, než si uvědomíte, že samotná filmová stopa značně recykluje motivy z jedničky (tak 50:50). V kině uslyšíte povedený Bumblebeeho motiv nebo legendární Arrival to Earth, na samotném soundtracku byste je ovšem hledali marně.

Na první poslech je soundtrack až trestuhodně krátký (a není to jen dojem, stopáž je podprůměrná) a vypadá to, že ho Jablonsky šil horkou jehlou. Hravost a lehkonohost jedničky je fuč, ale to lze vysvětlit temnějším podtextem a vyšší naléhavostí.. Skladby jsou hlasitější, je v nich větší podíl oblohy - dokreslujících zvukových efektů - takže na pozadí hlavního motivu pořád něco do něčeho tříská nebo bzučí. Místy to až vypadá, že se Jablonsky vyčerpal a sází na jednoduché variace, maskované hlasitým bušením do bubnů. Když k tomu sledujete bitku robotů, jsou jemné nuance to poslední, na co byste mysleli, při samostatném poslechu ovšem tahle neohrabanost zamrzí. Hořkou pachuť nenaplněného očekávání spravuje Nest - roztomilý mix instrumentálky a písničky od Linkin Park, který se spolu s Optimovým motivem (z jedničky) stane titulní hudbou filmu, tou, co si budete pamatovat.

Je ironií, že spolupráci s Linkin Park obstaral Hans Zimmer, jenž je také zodpovědný za finální mix. Jablonskymu můžeme uznat jen pár úspěšných experimentů se zvukovými efekty (Heed Our Warning) a působivý motiv Fallena, který ovšem jakoby vypadl z jiného filmu a žánru. Pokud bych ho měl popsat jedním slovem byl by... tísnivý. Poslech druhých Transformerů zkrátka není oddechovkou jako u jedničky. Což nemusí být na škodu, ale když se musíte prokousávat přes intenzivní a temné houštiny nástrojů, věnujete poslechu větší pozornost. A snáze si všimnete, že tentokrát není nad čím tajit dech. Jedno z nejpříjemnějších překvapení roku 2007 se tak proměnilo v poctivou, ale pořád jenom rutinu roku 2009. Zatracená evoluce.

p.s. Písničkový OST je stejně povedený jako v případě jedničky. Tedy pokud jste ochotní si o něj opřít repráky :)

Hodnocení: 6/10

Seznam skladeb 

1. Prime 2:14  
2. Einstein's Wrong 3:35  
3. Nest [Contains Instrumental Excerpt From "New Divide" Written And Performed By Linkin Park] 2:08  
4. The Shard 2:42  
5. The Fallen 4:03  
6. Infinite White 3:58  
7. Heed Our Warning 4:26  
8. The Fallen's Arrival 3:47  
9. Tomb Of The Primes 2:47  
10. Forest Battle 2:04  
11. Precious Cargo 1:38  
12. Matrix Of Leadership 3:50  
13. I Claim Your Sun Steve Jablonsky 3:06  
14. I Rise, You Fall 3:35

Andělé a démoni

Autor: Hans Zimmer
Stopáž: 54:20
K nepřeslechnutí: 160 BPM, God Particle, Air, Science and Religion (nejen :)

Už u Transformerů jsem chválil Hanse Zimmera, ale teď je na čase mu to vpálit do studia i s úroky. U průměrných filmů dokáže vynikající soundtrack zázraky a sám pak slízne smetanu (Sahara nebo třeba... ehm... Hvězdný prach... ehm :). Částečně je to i případ Šifry mistra Leonarda. Zimmerův soundtrack úžasně gradoval i ve chvílích, kdy Tom Hanks v nekonečném zamyšlení civěl do zdi. Ve filmu to bylo úsměvné, doma v křesle se sluchátky na uších doslova božské. Od dvojky si soundtrackáři hodně slibovali a vypadá to, že Tom Hanks nebyl jediným lépe zaplaceným členem štábu. Kdo viděl pětiminutové soundtrackové promo, ještě před premiérou filmu, ten cítil příchod jednoho z nejlepších score sezóny. A může svůj nos pochválit.

Razance, se kterou vám Zimmer do uší nažene tisícihlavý orchestr, lehkost, s níž vyrábí oslí můstky a propojuje tematické celky ve skladbách, které mají v průměru přes pět minut (některé ale klidně i třináct!) a mohutnost, jež naplno vyzní až zbavena dialogů, zvukových efektů a dalšího "smetí". Už rozjezdová sedmiminutovka 160 BPM by jinému soundtracku stačila k nadšeným recenzím. Stádo nástrojů uhánějící kupředu bičované vášnivými chorály, vyvolávajících ve vás nutkavý pocit, že jste přímo uprostřed té harmonie nepřeberného počtu zvuků. Hlasitých, přelévajících se jako tsunami, ale přesto do jednoho jasně definovaných. Po báječném orchestrálním randálu však přichází hravá God Particle. Houslová ozvěna z jedničky, pak děsný rachot, božsky křehký sbor a spousta tajuplných zvuků (přísahám, že to pozadí zní jako moje pračka). A přes zjevnou anarchii to má svůj vyšší řád. Zimmer přesně ví, kdy a kam sáhnout, takže se mu pod taktovkou rodí akční a "popová" odnož plnokrevné vážné hudby. Elektroniku, známou z jeho žánrových soundtracků, byste tu museli hledat v pozadí. Hans především rozdýchává orchestr v poryvech, které staví chloupky do pozoru, aby pak zaostřil na konkrétní část ansámblu (klavír, housle) a tahal z ní emoce po kýblech.

Má na to dost času i prostoru. Howardův rozpočet zajistil obrovské hudební těleso a žánr dramatické detektivky Zimmera nenutí stříhat skladby do nevyvinutých dvouminutových cucků. Poslouchá se to moc hezky při jakékoliv činnosti, což je přesně vlastnost, kterou jsem očekával spíš od druhých Transformerů. Agresivní sbory se možná nehodí jako podkres do obydlených místností, ale když se např. Fire začne odrážet od stěn, máte pocit, že se vznášíte. Tedy pokud z Zimmera nemáte kopřivku a nevadí vám, že často vykrádá sebe i tematicky spřízněnou konkurenci. Rychlejší pasáže některých skladeb svým hypertempem a kombinací nástrojů připomenou akčního Powella (Bourne soundtracky), jinde Zimmer sahá do vlastních archivů. O tom, jak rád vykrádá oficiálně (Morricone v Pirátech z Karibiku) i neoficiálně už se popsaly stohy papíru, takže jde tentokrát spíš o absenci nějaké melodie, vyloženě vhodné k zarámování. Šifra má geniální Chevaliers de Sangreal, Andělé mají variace na Chevaliers de Sangreal, vyhnané do výšky Zimmerovým orchestrem na steroidech. Což je samozřejmě vítaný a velmi svůdný tuning, který se v letní konkurenci rozhodně neztratí. Score k Andělům tak ve výsledku zní jako našlapaný akčňák. K obrazu to vážně moc nesedí, ale poslouchá se to báječně.

Hodnocení: 8/10

Seznam skladeb:

1. 160 BPM (6:42)
2. God Particle (5:20)
3. Air (9:08)
4. Fire (6:51)
5. Black Smoke (5:45)
6. Science and Religion (12:27)
7. Immolation (3:38)
8. Election By Adoration (2:12)
9. 503 (2:14)

Při pohledu na obrázek na titulní stránce vás pravděpodobně napadá jediná otázka. Proč? Protože můžeme! Soundtracková rubrika je tu zas, tentokrát se speciálním vydáním na steroidech. Pusťte si do uší Zaca Efrona nebo úderné beaty z Oka dravce. Stihli jsme projet hned tři soundtracky a pokud se to osvědčí, budeme v tom s radostí pokračovat. Teď jen musíme doufat, že to většina z vás doposlouchá a stihne se k tomu vyjádřit. Ve stereu, 128 kbps a ID3 tagy. Ano, MovieZone si koupila sedmimílové technologické boty. Co bude příště? 3D vysílání s Hannah Montanou v hlavní roli. Nebo něco horšího. Nechte se překvapit. ;)

Historie budiž plná slepých uliček. Tohle je možná jedna z nich. Soundtrackovou rubriku jsme se snažili restartovat několikrát, ale tentokrát to možná vyjde. Proč? Jdeme na to od lesa! Proč si o soundtracku číst, když ho chcete slyšet. Dáme vám obojí. K TV Tipům a občasnému FMku přibudou (stejně občasné :) audiorecenze soundtracků. Začínáme spíše bondovskou jednohubkou, je dost možné, že v budoucnu to spíše překlopíme v takové soundtrackové letem světem, které bude sdružovat názory na víc soudtracků naráz. Napište nám, co si myslíte, co vám chybí (zvuková kvalita se BUDE zlepšovat, slibujeme :), a proč bychom (ne)měli pokračovat. Na shledanou i slyšenou se těší imf.

AUDIORECENZE 

Quantum of Solace (David Arnold, 2008)
Délka: 66:06
Vydavatel: Sony BMG

Seznam skladeb:

1. Time To Get Out
2. The Palio
3. Inside Man
4. Bond In Haiti
5. Somebody Wants To Kill You
6. Greene & Camille
7. Pursuit At Port Au Prince
8. No Interest In Dominic Greene
9. Night At The Opera
10. Restrict Bond’s Movements
11. Talamone
12. What’s Keeping You Awake
13. Bolivian Taxi Ride
14. Field Trip
15. Forgive Yourself
16. DC3
17. Target Terminated
18. Camille’s Story
19. Oil Fields
20. Have You Ever Killed Someone?
21. Perla De Las Dunas
22. The Dead Don’t Care About Vengeance
23. I Never Left
24. Another Way To Die

Pryč s rozjařenou hudbou Elliota Goldenthala, pryč s fantaskní, byť neskutečně chytlavou kompozicí Dannyho Elfmana. Netopýří restart začínal od nuly, kompletně nového pojetí se proto dočkala i hudební složka. Ne že by z Elfmanových skladeb nešlo vytáhnout momenty, které by dobře pasovaly i k pleti Christiana Balea... ale jednoduše nebyl zájem. Když se navíc nad partiturou potkali Hans Zimmer a James Newton Howard, dva z nejpovolanějších, zapomnělo se nejen rychle, ale i snadno.

Soundtrack BATMAN ZAČÍNÁ už se povaluje spíš po archivech. Není to dílo přelomové, není to to nejlepší z doby svého vzniku - ovšem jako příklad špičkového řemesla příliš nezestárlo. Je to až s podivem, protože Batman začíná nestrhne pestrými melodiemi, ani se nepokouší vhánět do vašeho krevního cyklu bez ustání adrenalin, tak jak to obvykle dělává Hans Zimmer (a jeho následníci z Media Ventures). Batman začíná sympaticky ukročil do strany a nabídl konzistentní a velmi atmosférickou kompozici, která se v podstatě zcela zbavila zpěvných superhrdinských trademarků (á la John Ottman nebo právě Danny Elfman). Přišla ale i o svou comicsovost? Rozhodně ne.

Ta je cítit hlavně v akčních a „temně-zimmerovských“ peckách Antrozous a Molossus, dvou dunivých dominant soundtracku, ve kterých zpoza synťáků vylézá silueta Batmana jako nekompromisního rytíře, jenž si to štráduje za padouchy. Právě tady se pojetí Christophera Nolana dočkává nejvelkolepější realizace. Další skladby jej pak podbarvují až překvapivě pestrou nadílkou motivů. Anonymní americké velkoměsto se v nich stejně tak snadno zahaluje do gothamovské temnoty, ale zní i jemný ženský hlas. A ladnými hudebními tahy se zachraňuje i mdlý románek mezi Christianem Balem a Katie Holmes (v Temném rytíři pak míří romantika spíš k Aaronu Eckhartovi a jeho vyvolené).

Má-li soundtrack prvního (nebo spíš pátého) Batmana v něčem rezervy, jsou to volnější atmosférická intermezza. Právě TEMNÝ RYTÍŘ je povýšil z podmanivých pauz na hlavní kvalitu celé kompozice. Ta je v případě Temného rytíře ještě víc podřízena dění na plátně. Však v kině také působí geniálně majestátným dojmem. Pozitivně se to projevuje zejména v tom, jak každá z „dramatických pauz“, které předchází nejsilnějším hudebním motivům, nabrala na intenzitě. Nolanova novinka ještě těsněji spojuje hudbu s pouhou zvukomalbou a nebrání se navození atmosféry skrze jeden znepokojivý tón (Joker!) nebo přes neurotický ťukot, který efektně rytmizuje tu kterou scénu.

Nolanův styl je na souladu temné kamery a bohaté zvukové složky postaven s každým filmem víc a víc, díky čemuž jsou i jeho snímky – ze zpětného pohledu – hutnější a hutnější (jen si za sebe seřaďte Insomnii, Memento, Dokonalý trik a dva Batmany). Někdo to může považovat za podpásovku a odvolávat se na to, že emoce skrze zvuk do filmu zanese i ne zrovna šikovný tvůrce (nervózní skřípání vás po pár minutách vynervuje i u Anděla páně), Nolan ale umí tuhle mocnou zbraň vždy využít v adekvátní míře, podporovat s ní příběh, a nezanáší napětí do klidnějších momentů jaksi uměle. Pravda, v Temném rytíři takové „klidné momenty“ vlastně ani nejsou... ale stejně v něm nespatříte ani náznak samoúčelného zhušťování atmosféry.

Zimmer s Howardem na soundtracku samozřejmě rozvíjejí vše, co šlechtilo prvního Batmana.  Jednoduché zvuky přecházejí v hučení, hučení v rytmické pulzování, pulzování v burácivé syntetizátorové orgie. Jejich nápady působí naoko minimalisticky, mají však maximální účinek. Jokera provází v podstatě jen jeden tón (byť zní jako když psychopat jezdí flaškou po roztřískané elektrické kytaře, viz Why So Serious), ústřední motiv celého Temného rytíře - tak dobře známý už z trailerů – sestává vlastně jen z hřmícího „táááá dáááá“ a ani další melodie nejsou dvakrát složité. V dané instrumentaci ale ze všech skladeb (i z těch v počátku nejprimitivnějších a relativně klidných) sálá tolik napětí a nejistoty, že vás okamžitě odvanou do Gothamu. Ne pod křídla Batmana, nýbrž do blízkosti Jokerova šklebu. A co teprv až začnou nástroje doopravdy kvílet...

Na druhou stranu, pořád je příjemnější se k Jokerovi blížit ne jen v myšlenkách, ale i přímo v kině u plátna. Na soundtracku se deprese přeci jen rozředí rychleji a člověk se začne pídit po vypalovačkách, většinou upgradeovaných z Batman začíná. Klasický přístup dvojek, tj. další propracování už použitých motivů, jejich povýšení a provázání s novými nápady v Temném rytíři nejlíp funguje právě v těch atmosférických, „minimalistických“ sekvencích. Když už si některá ze skladeb koleduje o plné rozvinutí motivů z jedničky, Zimmer s Howardem jako by vždycky ucuknuli, ubrali na tempu a vrátili se do stísněného Gothamu bez hrdinských fanfár i totálního akčního nářezu. Ve filmu to samozřejmě funguje na výbornou, na soundtracku ale jako by se pořád jelo na druhý nejvyšší rychlostí stupeň... a ta první rychlost tam pořád ne a ne padnout. Ani v těch nejchytlavějších skladbách typu skvělé Like a Dog Chasing Car nebo pádící Introduce a Little Anarchy.

Samozřejmě to otvírá lákavou cestu k třetímu dílu, který by na motivy bohatou spižírnu obou hudebníků mohl vykrást ve velkolepém stylu, dotáhnout do konce elegantní přechody mezi jednotlivými pasážemi a dobrat se tak ultimátní kompozice, v níž se Batman nebude dobrovolně zříkat svého hrdinství. Anebo taky ne... a nás čeká další podmanivé kvílení, vyšroubované nejdřív k ostré elektronice, a pak do krátkých, ale účinných hudebních úderů. Každopádně mohl být tenhle vynikající soundtrack, valící se přes reproduktory se silou tří Batpodů, ještě minimálně o jeden stupeň lepší.

Vymodlený soundtrack mohl na konci roku konečně zahnízdit v našich přehrávačích (byť značně, ehm, nestandardní cestou). A co si budeme nalhávat, skákat nadšením ke stropu jsme kvůli tomu nemohli. Někdy je zkrátka lepší, když zůstane u „těšení se“, když se domýšlí, když fantazie slibuje velké věci, aniž by je mohla zklamat realita. A když se dokonale fungující dílo nevytrhuje ze svého kontextu ... Spletitý zrod tohohle soundtracku, který se oficiálním soundtrackem nikdy nestal, připomíná rafinované svádění následované deziluzí. Evokuje vlnící se femme fatale, která ze svého těla pomalu strhává jeden kus oblečení za druhým, která podněcuje všechny smysly, vzrušuje, přitahuje ... a když s ní konečně vlezete do postele, zjistíte že leží jako prkno.

Konečně se dá pochopit, proč se s vydáním hudby od britského skladatele Johna Murphyho (Sbal prachy a vypadni, 28 dní poté, 28 týdnů poté) tak dlouho otálelo, až k němu víceméně nedošlo. Bez filmu to prostě není ono. Murphyho instrumentálně strohá kompozice nesnese samotný poslech, tedy určitě ne ve všech dvaceti skladbách. Dva nosné motivy, které se v rozhodujících momentech kříží a pomáhají v kině k absolutnímu prožitku, se pochopitelně nevešly do všech dvaceti skladeb. Často tak do ucha proudí jen mix zvuků z filmu, syntetyzátorových efektů a nevzhledného hučení, které může leda tak připomenout nějakou konkrétní scénu - na samostatný soustředěný poslech se však absolutně nehodí. Pominu-li konzumenty lysohlávek a jiných halucinogenů, nedokážu si představit člověka, jemuž by ke štěstí nestačilo zredukovat Murphyho jukebox na pět skladeb. Přišel by tím o vatu, která buď rytmicky tepe, děsí skřípáním anebo spoluvytváří iluzi vesmíru. Je zajímavým paradoxem, že Ikarova plavba vesmírem by nebyla ani z poloviny tak hypnotická, pokud by ji na plátně nedoplňovaly Murphyho vtahující hudební nápady. V kině působí dokonale - vždyť vytvářejí pocit audiovizuální extáze, v níž je „plno“ po obrazové i zvukové stránce -, jako materiál do sluchátek od vás však dostane možná jen jednu, maximálně dvě šance.

Pak se budou slabé buňky odřezávat. Zůstane The Last Message, která rozprostírá v uších melancholický hlavní motiv, na ní naváže jemná kytarová linka z Mercury, napětí přinese The New Angle, postavená stejně jako většina ostatních skladeb na repetitivní rytmice, a atmosféru může zahustit podobně střižená pasáž (těžko to nazývat skladbou) Repairs, v níž se industriální zvukové efekty ještě dál „vesmírně“ odlehčují a stále dokolečka opakují. Předčasným vrcholem je samozřejmě What Do You See?, jakkoliv jí chybí náboj z filmu, stejně dechberoucí gradace a samozřejmě i Searlovo vypjaté volání, které tuhle skladbu v multiplexu vynášelo o pár světelných roků dopředu. Dál si pozornost zaslouží už jen první půlka Pinbackera (pohříchu jen 18 sekund) a upgradeované variace na už slyšené melodie, jež kopírují finále snímku. Jak správně chápete, je to vyzobávání zlatých zrnek z hromady písku. Člověk se k němu musí sám motivovat, jinak by mohl v podstatě celý soundtrack odepsat. Za trpělivost bude alespoň na konec obdarován triem písní, jež mají v globálu možná větší význam než instrumentální část desky. Avenue of Hope od I Am Kloot je totiž nádherná pocitovka v duchu „kolena podlamující, dojem napravující“. Agresivní elektronika v Peggy Sussed od Underworldů jde mimo mě, Something Ambient je už pouze opakováním snových tónů, které Murphy – jenž s Underworldy na muzice makal - využil v předchozích skladbách. Tyhle tři kusy aspoň trochu napravují dojem.

Sunshine (John Murphy a spol., 2007)

Seznam skladeb:

1. John Murphy - A Star Within A Star (1:59)
2. John Murphy - Searl See The Sun (1:08)
3. John Murphy - The Last Message (1:36)
4. John Murphy - The Time / Commander Of The Icarus I (3:37)
5. John Murphy - Mercury (1:00)
6. John Murphy - Two Last Hope Are Better Than One (1:26)
7. John Murphy - The New Angle (3:36)
8. John Murphy - Repairs (4:29)
9. John Murphy - What Do You See? (2:36)
10. John Murphy - The Icarus I (3:33)
11. John Murphy - From Inside / Minus 273 Degrees Celsius (3:09)
12. John Murphy - We Love You (0:21)
13. John Murphy - Tray (2:09)
14. John Murphy - The Fifth Crew Member (1:36)
15. John Murphy - An Angel / Cory's Dead (1:37)
16. John Murphy - Pinbacker (0:35)
17. John Murphy - Mace's Dead (1:18)
18. John Murphy - Unlock The Airlock (1:21)
19. John Murphy - The Surface Of The Sun (3:59)
20. John Murphy - All To Heaven / A Particulary Beautiful Day (3:13)
21. I Am Kloot - Avenue of Hope (4:41)
22. Underworld - Peggy Sussed (River Run Version) (2:21)
23. Underworld - Something Ambient (To Heal And Restore) (3:29)